Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 4/2023 — 24. 8. 2023 — Výzkum a dokumentace — Tištěná verze článku v pdf
Významný objev (nejen) pro Jeskyni Na Špičáku
Nejstarší písemné zmínky o jeskyních na našem území jsou zahaleny mnoha tajemstvími. Proto za spolehlivý lze považovat až text, který se váže k jeskyni Na Špičáku. Nachází se v jedné z tzv. vlašských knih, což byly rukopisy určené středověkým prospektorům hledajícím naleziště drahých kovů a kamenů. Zpráva je v jedné z těch nejstarších, nazývané Wegweiser zu den Bergwerken in der Oberlausitz und in Schlesien (Ukazatel cesty k dolům v Horní Lužici a Slezsku), kterou údajně již roku 1430 sepsal jistý Antonius (Anton) Wale a která byla jako součást většího svazku (konvolutu) až do druhé světové války uložena ve Vratislavské městské knihovně pod signaturou R454.
Po válce se rukopis ocitl na seznamu válečných ztrát a k dispozici zůstaly jen jeho mladší opisy. Pro Správu jeskyní ČR část textu, který se týká jeskyně Na Špičáku přeložily v roce 2012 Hana Janáčková a Lenka Vodrážková z opisu publikovaného v Codex diplomaticus Silesiae z roku 1900.
Při epigrafickém výzkumu jeskyně Na Špičáku v létech 2003–2010 Petr Jenč a Vladimír Peša na základě tohoto překladu otevřeli také otázku pravosti a správnosti historických údajů o jeskyni. S přihlédnutím ke starším kritickým názorům německých badatelů K. Schneidera (1922) a W-E. Peuckerta (1929) dospěli k názoru, že rukopis je jakýmsi středověkým sborníkem volně poskládaných anonymních příspěvků, kterému až pozdější spojení s osobou Antonia Waleho mělo dodat větší důvěryhodnosti a kladou jeho sepsání (kompletaci) přinejmenším až do druhé třetiny 15. století (blíže viz jejich článek v Ochraně přírody 2-2014).
Objev vskutku převratný
V roce 2021 však převratná událost opět otevřela možnost studovat přímo cenný středověký originál! Trutnovským badatelům Otto Štemberkovi a Pavlu Zahradníkovi se podařilo s pomocí paní Reginy Cermannové z Vídně objevit ztracený rukopis ve Státní knihovně v Berlíně. Tam jej údajně v roce 1948 daroval jistý Otto Weigl (bližší informace o něm nejsou známy) a je uložen pod signaturou č. 23433. A co víc, získali i jeho fotokopii.
Fotokopii rukopisu i první výsledky svého bádání zveřejnili objevitelé hned v roce 2022 v knize Cesty Vlachů: Mysterium Antonia z Florencie, vydané nakladatelstvím Green Mango, s. r. o., ve Vrchlabí.
Rukopisný konvolut se skládá ze dvou odlišných částí. Jeho rozměry jsou poměrně malé – výška je 15,5 cm a šířka 10,5 cm, celkem však má úctyhodných 448 listů. Je psán latinsky a německy, většinou na papíru, ale částečně i na pergamenu. Na mnoha místech je poškozen a zašpiněn.
Jeskyně Na Špičáku byla veřejnosti zpřístupněna Sudetským horským spolkem v roce 1885 a do dnešního rozsahu upravena roku 1955. Foto Petr Zajíček, Správa jeskyní ČR
Samotná vlašská knížka tvoří začátek svazku, je psaná německy na pěti listech pergamenu a je značně poškozená. Začíná číslicí XVI a již v úvodu se ke zprávě hlásí autor „Já, Antonius Wale…“. Následuje deset stran popisu cest za zlatem a drahými kameny po lokalitách od Lužických hor po Jeseníky. Zprávě o jeskyni Na Špičáku, považované mylně za důlní dílo, je věnována celá stránka 6v, kde je pod text také jinou rukou připsáno Anton Wale.
Interiér jeskyně je nepřeberným katalogem stovek historických nápisů a kreseb. Slunce a měsíc, jako symboly zlata a stříbra, korespondují s obsahem vlašských knih. Foto Petr Zajíček, Správa jeskyní ČR
Následující, naprosto odlišná, mnohem rozsáhlejší část svazku je psaná na papíře, zřetelně různými autory a je věnována zprvu drahokamům a návodům na jejich opracování a následně nejrůznějším alchymistickým a magickým traktátům a návodům k výrobě zlata a kovů.
Na rozdíl od některých dosavadních názorů tvrdí nyní trutnovští badatelé, že vlašská knížka na pergamenu je rukopisem jediného autora, považují ji za nejstarší část celého svazku a téměř s jistotou kladou její vznik do první poloviny 15. století (konkrétní rok 1430 však nikde uveden není). Tím také upřesňují stáří symbolů měsíce a slunce v jeskyni. Wale podle nich mohl být jediným autorem rukopisu, a byť Ital, ovládal němčinu dokonale, protože žil od mládí v německy mluvícím prostředí tehdejšího Slezska. Prokop Hoberg zřejmě vyprávěl svoje popisy krajiny a jeskyně přímo jemu. Letopočty 1470 a 1480, považované za zrod rukopisu Jenčem a Pešou, se týkají zřejmě až druhé části svazku, který má skutečně také více autorů.
A ještě jeden nový poznatek o autorovi rukopisu. Anton (Antonius) Wale byl podle doktorandské práce Leslie Carr-Riegel (Italští obchodníci v Polsku 1300–1500, Budapest 2021) Antonio di Giovanni di ser Matteo z Florencie (též Antonio z Florencie), narodil se roku 1395 v zámožné kupecké rodině jako nejmladší ze šesti bratrů a 40 let se věnoval obchodu ve východní a střední Evropě, nejvíce ve Vratislavi a Krakově, kde mj. významně podnikal v hornictví, zejména solném. Neměl nic společného s rodem Medici, jak se také někde uvádí.
Nález ztracených vlašských knih po sedmdesáti létech je senzací. Senzací, kterou nelze přejít bez povšimnutí. Je totiž dalším mimořádným přínosem pro poznávání nejstarších dějin osidlování Lužických a Jizerských hor, Krkonoš i Jeseníků včetně polského podhůří, významným přínosem k dějinám odkrývání jejich nerostného bohatství prvními prospektory. ■
---
Zpracováno s použitím publikace Štemberka O., Zahradník P.: Cesty Vlachů: Mysterium Antonia z Florencie. Vrchlabí 2022.