Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 2/2013 — 21. 6. 2013 — Výzkum a dokumentace — Tištěná verze článku v pdf

Kdy je národní park národním parkem?

Světová kategorizace chráněných území v tuzemské praxi

Autor: Michael Hošek

Pokud něčím ochrana přírody napodobuje různorodost objektu svého zájmu, pak je to variabilitou kategorií chráněných území a jejich různým pojetím v jednotlivých státech. I proto Mezinárodní unie ochrany přírody vypracovala jednotný systém jejich kategorizace, o kterém se také v České republice vedou stále častější diskuse. Proč?

Chráněná území jsou na celém světě od počátku hlavním a doposud nejefektivnějším nástrojem ochrany přírody v porovnání s obecně nižší účinností opatření v druhové ochraně. Z toho důvodu jsou také základem téměř všech strategií ochrany biodiverzity. Jejich chápání se však v jednotlivých státech od počátku jejich vyhlašování značně liší a postupem času i podstatně mění. Navíc v posledních 40 letech rozloha chráněných území celosvětově vzrostla zhruba stosedmdesátkrát (pro přibližnou představu – z rozlohy Velké Británie minimálně na rozlohu Jižní Ameriky). To vše vyvolalo potřebu jejich jednotného pojetí či alespoň možnosti je kategorizovat a porovnávat s cílem vyhodnotit jejich účinnost v péči o přírodní a krajinné dědictví. Výsledkem jsou dnes již celosvětově uznávané „managementové kategorie chráněných území“ (dále jen Kategorizace), vypracované Mezinárodní unií ochrany přírody (International Union for Conservation of Nature – IUCN). Je zajímavé, že se v ČR někteří správci chráněných území i jejich názoroví oponenti čím dál více uchylují k argumentaci založené právě na Kategorizaci. V následujícím textu se proto pokusím čtenáři tento systém přiblížit. Každý si pak bude moci udělat vlastní představu, co Kategorizace ve skutečnosti znamená. Opírám se především o aktuální znění dokumentu Zásady managementových kategorií chráněných území, vydaného v roce 2008 IUCN; z něj vychází podstatná část dále uvedených historických informací. V českém překladu jsou k dispozici na stránkách AOPK ČR (www.nature.cz).

Trocha historie nikoho nezabije

První pokus o vyjasnění terminologie chráněných území se uskutečnil na Mezinárodní konferenci na ochranu fauny a flóry v Londýně v roce 1933. Byly navrženy čtyři základní kategorie – národní park, přísná přírodní rezervace, rezervace pro živočichy a rostliny a rezervace se zákazem lovu a sběru. Tato klasifikace se s mírnými obměnami dožila roku 1962, kdy IUCN založila Komisi pro národní parky a chráněná území. Komise v podstatě ihned vydala Světový seznam národních parků a ekvivalentních rezervací, později aktualizovaný jako Seznam chráněných území OSN. To vše sice bylo krokem kupředu, avšak stále nedostatečným: spíše než o definici se totiž jednalo o evidenci území.

Proto se IUCN v roce 1978 rozhodla vytvořit jednotný systém kategorií chráněných území, který měl mj. zajišťovat, že „… bez ohledu na názvosloví, používané na národní úrovni, se má … území, vyčleněné pro ochranu přírody, vymezovat a kategorizovat na základě cílů, k nimž je ve skutečnosti směřována péče o ně“. Zároveň měl být systém doplněn o všechny relevantní typy chráněných území (nejen o národní parky a jim podobná území). Nově vytvořená kategorizace obsahovala deset typů, mezi kterými byly například i antropologické či zdrojové rezervace chránící genetickou rozmanitost planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a také místa označená za světové dědictví. Systém tedy obsahoval i typy území, jejichž účelem nebyla primárně ochrana přírody. Stále však neobsahoval definici chráněného území. Kvůli tomu nebylo často jasné, do které kategorie konkrétní území spadá, a zároveň nebyly řešeny mořské oblasti. To vedlo k rozsáhlé revizi, jejímž výsledkem byla publikace nových zásad (IUCN 1994), které už obsahovaly současných šest doposud platných kategorií chráněných území včetně definice chráněného území: „území na souši a/nebo na moři, speciálně určené k ochraně a udržování biologické rozmanitosti a přírodních i s nimi spjatých kulturních zdrojů, o které je pečováno prostřednictvím právních nebo jiných účinných prostředků.“Od té doby Kategorizace slouží jako podklad při tvorbě většiny mezinárodních strategických materiálů a hodnotících zpráv, které se zabývají ochranou přírody. I tato verze byla ak­tualizována, a to v roce 2008. Kromě zpřesnění informací a popisu jednotlivých kategorií nově obsahuje kapitolu o správě chráněných území. Reaguje tak na nutnost o každé území aktivně pečovat vhodnými nástroji, což dosud není v globálním měřítku samozřejmostí. Naopak jde stále o nejvýraznější problém. Zatím totiž převládají území sice vyhlášená, ale v praxi nedostatečně zjištěná, ať už personálně, nebo aktivní péčí (tzv. papírové parky).

Přírodní park Arrábida v Portugalsku na pobřeží Atlantského oceánu. Bez ohledu na to, že je většina jeho území ponechávána bez zásahu a nachází se zde pouze jedno z hlediska rozlohy bezvýznamné osídlení (na fotografii), je řazen do kategorie V.

Kategorizace dnes

Současná, na Kategorizaci založená definice chráněného území zní: „Jasně definovaný geografický prostor, který je uznaný, specializovaný a o který se pečuje – prostřednictvím právních nebo jiných účinných prostředků – tak, aby dlouhodobě zajišťoval ochranu (uchování) přírody spolu se souvisejícími ekosystémovými službami a kulturními hodnotami.“Tato věta se může jevit jako široká, ovšem text Zásad jasně popisuje veškeré aspekty jednotlivě. Pokud lokalita naplňuje tuto definici, může být zařazena do nejvhodnější kategorie (box 1). Naopak cokoliv, co se této definici vymyká, není z hlediska ochrany přírody chápáno jako chráněné území. Je třeba dodat, že používání kategorizace je nepovinné a jejím účelem není měnit či modifikovat národní kategorie, ale přiřadit k jednotlivým územím informaci, v jaké managementové kategorii IUCN se nachází.

Názvy všech kategorií víceméně odpovídají jejich celosvětovému pojetí. Výjimku tvoří kategorie II – národní park. Její název byl také zvolen tak, aby co možná nejvíce odpovídal obecnému chápání. Jenže národní park je celosvětově nejdéle používaný název (kategorie) a je tak nejvíce ovlivněn specifickým místním přístupem. Příkladem mohou být národní parky ve Velké Británii, které kvalitou odpovídají našim chráněným krajinným oblastem a jejich správci je řadí do kategorie V – chráněná krajina. Nikdo však Britům nemůže upřít, že z jejich pohledu se jedná o národní přírodní dědictví nejvyšší kvality, tj. v jejich chápání národní park. To, že stát nazval nebo se chystá nazvat území národním parkem, neznamená, že by se o ně muselo v souladu s Kategorizací pečovat jako o kategorii II. Vždy by měla být aplikována taková péče, která je pro území vhodná z hlediska místních podmínek.

Kategorizace zdůrazňuje tzv. ekosystémový přístup. To znamená, že by celosvětová soustava chráněných území měla zahrnovat všechny základní typy ekosystémů v dostatečné rozloze. Důležitá je však také skutečnost, že Kategorizace dělí chráněná území ne podle toho, co se chrání, ale jak (tj. jakým typem managementu). Portfolio přístupů/kategorií je pak dostatečně široké: od bezzásahových území až po území s předměty ochrany plně závislými na lidské aktivitě. A to je základní rozdíl oproti našemu pojetí. Zatímco v ČR s oblibou definujeme území z hlediska současného stavu a jejich cíle ve vztahu k předmětům ochrany, Kategorizace nic takového nerozlišuje. Je pro ni důležité, jaký typ managementu se v území zajišťuje v současnosti a ne někdy v budoucnu. A to bez ohledu na to, zda se má stav území udržet, nebo se v něm má dosáhnout znatelně jiného stavu aktivní péčí.

Jak je to u nás

Protože hovoříme o globálním přístupu v národním měřítku, měli bychom si nejdříve uvědomit, kde se náš přístup k územní ochraně nachází v porovnání s ostatními kontinenty a jak významný v takovém porovnání je. To se dá jednoduše ilustrovat například na průměrné velikosti chráněných území v různých částech světa. Jestliže v Evropě je to do 20 km², v Austrálii jde o více než 100 km², v Americe o více než 500 km²a v Africe skoro o 1 000 km². Evropa tak potvrzuje dobře známou skutečnost, že je nejvíce zalidněným a z hlediska přírody pozměněným kontinentem. V porovnání se světem tak obecně můžeme naše chráněná území nazývat jako „mikrolokality“, což nijak nesnižuje jejich význam. Naopak, o to je jejich existence pro nás důležitější. Pro aplikaci některých kategorií je to však výrazný limit (především těch, u kterých se předpokládá větší rozloha s významným vyloučením činnosti člověka – kategorie I a II).

Bez ohledu na poměrně malé povědomí odborné i široké veřejnosti o skutečném pojetí Kategorizace ji v ČR již dlouho používáme. Správce každého chráněného území má povinnost při zpracování plánu péče určit, v jaké kategorii IUCN se území nachází (podle vyhl. č. 60/2008 Sb., kterou se určují náležitosti plánu péče). K tomuto účelu doposud slouží český překlad Kategorizace z roku 2001 (Planeta2001/05 – jedná se o verzi vydanou IUCN v roce 1994). Nejedná se však o určující ukazatel péče o území, ale spíše o doplňkovou informaci, jaké jsou konkrétní cíle správce a jaké kategorii IUCN vyhovují nejlépe. Tento údaj je tedy správně určen národní prioritou, ne naopak. Jeho hlavním přínosem pak je, že jsme schopni kromě vlastního přehledu a možnosti porovnat naše pojetí územní ochrany se světově uznávaným přístupem a vykázat údaj prostřednictvím Společné databáze vyhlášených území v Evropě (CDDA – Common Database on Designated Areas). AOPK ČR do ní každoročně poskytuje aktualizované údaje z Ústředního seznamu ochrany přírody (ÚSOP), ze kterého také pocházejí podrobné informace o současném stavu soustavy zvláště chráněných území vzhledem ke Kategorizaci v boxu 2. Zajímavostí je, že v CDDA je kategorie IUCN určena jen u 70 % území. To jasně potvrzuje jejich nezávaznost. Koho by pak zajímal celosvětový stav, může ho zjistit na stránkách www.protectedplanet.net, vedených Světovým informačním střediskem ochrany přírody Programu OSN pro životní prostředí (United Nations Environment Programme – World Conservation Monitoring Centre, UNEP-WCMC) sídlícím v britské Cambridgi.

Co z toho všeho vyplývá?

Ke kategorizaci území uplatňujeme v ČR v porovnání se zásadami IUCN odlišný přístup. I když Kategorizaci v ČR používáme více než 10 let, stále přetrvávají problémy s jejím pochopením. Za všechny uvádím několik zásadních:

• Není jednoduše možné jednoznačně deklarovat, že naše kategorie národní park je vždy zároveň kategorií II IUCN. Informace uvedené v boxu 2 to jasně dokazují. Přes­to u nás taková (dez)interpretace stále přetrvává. To se mj. projevilo při diskusi o cílech národního parku Šumava, kde názoroví oponenti Správy NP trvali na zachování kategorie II proto, aby podle jejich názoru mohl zůstat národním parkem z hlediska legislativy České republiky.
• Cíle území určuje jeho správce. Kategorizace IUCN pak pouze ukazuje, jaký managementový přístup správce zvolil. Správce si musí prioritně zabývat svými potřebami, ne tím, do jaké kategorie IUCN území patří (či v jaké by si ho sám přál).
• Kategorie IUCN nejsou kvalitativně nadřazeny jedna druhé (stejně jako naše kategorie chráněných území). Je nesmyslné si například myslet, že kategorie II znamená více než V, tj. že bezzásahovost je hodnotnější než zásahovost. Takový přístup však u nás přetrvává přesto, že oba (všechny) přístupy mají v ochraně přírody své nezastupitelné místo. To může příslušného správce území vehnat do pasti vlastních přání, která jsou ve skutečnosti nesplnitelná.

Kategorizace IUCN představuje zajímavý jednotící přístup. Ochrana přírody je díky němu schopna pojmenovat, čeho a jak se snaží dosáhnout, přičemž možných přístupů pochopitelně existuje široká škála. Zároveň jsme schopni získat určitou zpětnou vazbu či se poučit ze zahraničí, což je stále slabá stránka tuzemské ochrany přírody.

Z uvedených údajů vyplývá, že nemáme zcela jasno v interpretaci kategorií IUCN a že některé z nich podceňujeme (např. IV) či naopak přeceňujeme (I, II). Proto je více než vhodné začít používat nejnovější překlad Kategorizace z roku 2008, který výrazně zpřesňuje rozdíly mezi kategoriemi.

Zásadně však varuji před zaštiťováním se Kategorizací IUCN tam, kde má správce pocit, že tak pomůže obhájení svých cílů na místní nebo regionální úrovni. Nejenže mu v takových případech přístup IUCN nepomůže, ale naopak hrozí, že ho zprofanuje. Obhájení jeho cílů to v konečném důsledku nepomůže a správci z hlediska důvěryhodnosti spíše ublíží. Náprava špatné pověsti je pak mnohem nákladnější než udržení té dobré.

Fotografie Michael Hošek

Autor je vrchním ředitelem Sekce ochrany přírody a krajiny Ministerstva životního prostředí

Box 1

Kategorie chráněných území podle IUCN

Managementových kategorií je v podstatě sedm, protože kategorie I se dělí na dvě podkategorie. Důležité je uvědomit si, že všechny kategorie jsou z hlediska důležitosti či významu na stejné úrovni. Například kategorie I není z podstaty hodnotnější než následující. Každá z nich má v ochraně biodiverzity svůj nenahraditelný význam a společně tvoří dostatečné spektrum možných pasivních i aktivních přístupů k péči o přírodu a krajinu.

Kategorie Ia: přísná přírodní rezervace

Kategorie Ia je představována přísně chráněnými územími určenými na ochranu biodiverzity a případně i geologických/geomorfologických jevů, jejichž navštěvování lidmi, využívání a vlivy jsou přísně kontrolovány a omezeny pouze na takové, které zajišťují ochranu hodnot, pro něž je území zřízeno. Taková chráněná území mohou sloužit jako nenahraditelná referenční (srovnávací) území pro výzkum a monitorování. Primárním cílem je na regionální, národní nebo celosvětové úrovni udržovat ekosystémy, druhy (z hlediska výskytu a agregací) a/nebo geodiverzitní prvky. Tyto atributy byly z velké většiny nebo zcela vytvořeny přírodními silami, a pokud by byly vystaveny třeba i malému vlivu člověka, mohly by být znehodnoceny nebo zničeny.

Kategorie Ib: území divoké přírody

Chráněná území kategorie Ib jsou zpravidla rozsáhlá, nedotčená nebo jen slabě pozměněná území, která si udržují svůj přírodní charakter a vlivy bez trvalého nebo významnějšího lidského osídlení, v nichž cílem ochrany a managementu je uchování jejich přírodních podmínek. Primárním cílem je chránit ekologickou integritu přírodních území, nenarušených žádnými významnějšími lidskými aktivitami, bez moderní infrastruktury, v nichž převládají přírodní síly a procesy, a to dlouhodobě tak, aby současná i budoucí generace měly možnost se s takovými územími setkávat.

Kategorie II: národní park

Chráněná území kategorie II jsou rozsáhlá přírodní nebo přírodě blízká území určená k ochraně velkoplošně probíhajících ekologických procesů spolu s množstvím druhů a ekosystémů pro dané území charakteristických, která zároveň dávají možnost pro realizaci duchovních, vědeckých, výchovných, rekreačních a návštěvních cílů, environmentálně a kulturně slučitelných s cíli ochrany území. Primárním cílem je chránit přirozenou biodiverzitu spolu s hlavními ekologickými strukturami a souvisejícími environmentálními procesy a podporovat vzdělávání a rekreaci.

Kategorie III: přírodní památka nebo prvek

Chráněná území kategorie III představují zpravidla relativně malé lokality, zaměřující se spíše než na celý ekosystém pouze na jeden nebo více význačných přírodních prvků a s nimi spojenou ekologii. Pečuje se o ně z velké většiny stejně jako o území kategorie II. Termín „přírodní“ ve smyslu zde použitém může odkazovat jak na zcela přírodní prvky (což je nejběžnější použití), tak někdy i na takové, jež jsou ovlivněny člověkem. Primárním cílem je chránit specifické jedinečné přírodní prvky a na ně vázanou biodiverzitu včetně stanovišť.

Kategorie IV: území pro péči o stanoviště/druhy

Jsou určena k ochraně konkrétních druhů nebo stanovišť a jejich management by tedy měl odrážet tuto prioritu. Mnohá chráněná území kategorie IV vyžadují pravidelné aktivní zásahy nutné k zajištění požadavků konkrétních druhů nebo pro udržení stanovišť; v těchto případech však nejde o požadavek kategorie jako takové. Primárním cílem je udržovat, chránit a obnovovat populace cílových druhů a stanoviště.

Kategorie IV však obecně představuje managementový přístup použitelný v oblastech, v nichž již došlo k podstatným změnám, což si vyžaduje ochranu zbývajících fragmentů, a to jak cestou zásahů, tak i bez nich (!).

Kategorie V: chráněná krajina/mořská oblast

Chráněné území, kde interakce mezi člověkem a přírodou v průběhu času dala vznik území se specifickým charakterem s významnými ekologickými, biologickými, kulturními a krajinnými hodnotami. Udržování integrity této interakce je nezbytné pro ochranu a zachování takových území a na ně vázané aktivní ochrany přírody a ostatních hodnot. Primárním cílem je chránit a udržovat významné typy krajiny/mořských oblastí a na ně vázaných hodnot ochrany přírody i dalších hodnot, vytvořených interakcí s člověkem, prostřednictvím tradičních managementových postupů.

Kategorie VI: chráněné území s udržitelným využíváním přírodních zdrojů

Chráněná území kategorie VI chrání ekosystémy a stanoviště spolu s na ně vázanými kulturními hodnotami a tradičními způsoby hospodaření s přírodními zdroji. Obecně bývají rozsáhlá; většina jejich území se nachází v přírodním stavu, v určité části probíhá udržitelné hospodaření s přírodními zdroji a omezené neprůmyslové využívání přírodních zdrojů slučitelné s ochranou přírody je považováno za jeden z hlavních cílů celého území. Primárním cílem je chránit přírodní ekosystémy a udržitelným způsobem využívat přírodní zdroje, přičemž ochrana i udržitelné využívání (tradičním přístupem) mohou být vzájemně přínosné.

Box 2 Do jakých kategorií IUCN řadíme zvláště chráněná území České republiky

Uvedené údaje pocházejí z Ústředního seznamu ochrany přírody a vztahují se k prosinci 2012. Berme v úvahu, že se jedná o informace v plné kompetenci správců území a nikdo je později na centrální úrovni neverifikuje. Pokud si tedy vykládají Kategorizaci odchylným přístupem, ve výsledku se to sice projeví, ovšem nikdo zařazení nepřehodnocuje. Pro praktickou péči o území to však z hlediska národní legislativy nemá žádný význam, protože ta je určující a kategorie IUCN je pouze její dobrovolný doplněk.

U národních parků (NP) jsou tři určeny v kategorii II a jeden v kategorii V (KRNAP). Tato skutečnost názorně dokazuje, že národní park na národní úrovni nemusí automaticky znamenat národní park IUCN. U chráněných krajinných oblastí (CHKO) vládne jednota: všechny jsou klasifikovány v kategorii V. Ta naopak není u národních přírodních rezervací (NPR), kde jsou zastoupeny veškeré kategorie kromě II a VI. Jasně však převažují kategorie III a IV, které jsou dominantní také u dalších maloplošných zvláště chráněných území (PR – přírodní rezervace, NPP – národní přírodní památka, PP – přírodní památka). Správci však používají všechny managementové přístupy kromě kategorie VI, byť v různé míře. U kategorie VI je pak její zastoupení v ČR vyloučeno tím, že se jedná o tradiční a udržitelné využívání přírodních zdrojů místními komunitami (např. Laponci).