Ochrana přírody 2/2025 — 29. 4. 2025 — Zprávy, aktuality, oznámení — Tištěná verze článku v pdf
Život ve skupině přináší zvířatům nesporné výhody
Societa, jako je stádo, smečka či hejno, nabízí volně žijícím živočichům řadu přínosů: od společné obrany proti predátorům přes sdílení rozmanitých zdrojů až po společnou péči o mláďata. Na druhou stranu sociální způsob existence může zvyšovat mezi jedinci konkurenci (kompetici). Jak se ale skupinový život projevuje v délce života či rozmnožování těchto živočichů?
Zatím nejrozsáhlejší a současně nejpropracovanější příspěvek hledající smysluplnou odpověď na výše uvedenou otázku předložil Roberto Salguero- Gómez působící na známé Oxfordské univerzitě (Phil. Trans. R. Soc. B, 379, 20220459, 2024). Analyzovaný vzorek je vskutku úctyhodný: zahrnuje údaje o 152 druzích volně žijících živočichů, od medúzovců (Scyphozoa) po člověka. Celkem se jednalo o 3 488 maticových populačních modelů ze 429 různých studií. Autor shromáždil dostupné údaje o demografických charakteristikách všech analyzovaných taxonů ve specifických podmínkách prostředí. Badatele zajímal kupř. průměrný věk jedinců schopných rozmnožování, počet potomků připadajících na jedince během jeho života, věk dosažení pohlavní dospělosti, míra přežívání, růst nebo celková doba, během níž je jedinec schopný rozmnožování.
Salguero-Gómez rozdělil volně žijící živočichy podle jejich sociality do pěti typů. Samotářské druhy tráví čas s výjimkou doby páření o samotě: patří mezi ně kupř. tygr (Panthera tigris), gepard (Acinonyx jubatus) nebo některé včely samotářky. Jak napovídá již samotný název další kategorie, sdružující se zvířata sice žijí v societách, ale nevytvářejí v nich mezi sebou žádné sociální vazby. Na mysli máme např. stáda zeber, pakoňů nebo hejna ptáků. Jiní opeřenci spadají mezi kolektivní živočichy, kteří sice žijí vzájemně v těsné blízkosti a často sdílejí domovské okrsky, ale nespolupracují při rozmnožování a výchově mláďat. Jako vhodný příklad studie uvádí severoamerickou jiřičku modrolesklou (Progne subis), dosahující velikosti až 20 centimetrů. Koloniální druhy se také vyskytují blízko sebe a vždy se dělí o společný prostor. Za všechny jmenujme alespoň koloniálně hnízdící opeřence, některé druhy blanokřídlého hmyzu nebo korálnatce budující korálové útesy. Poslední kategorii představují sociální taxony, jež nejenže trvale žijí v těsné blízkosti, ale vytvářejí stabilní organizovaná společenství vyznačující se nadřazeností a podřízeností jejich jednotlivých příslušníků a rozmanitými formami spolupráce. Zastupuje ji zejména eusociální hmyz, jako je včela medonosná (Apis mellifera) nebo mravencovití (Formicidae): jedinci v kolonii spolupracují na výchově potomků a ochraně hnízda, kolonie se skládá z rozmnožujících se a nepohlavních (pracujících) příslušníků a z alespoň dvou generací jedinců. Do zmiňovaného krajního typu skupinového uspořádání se ale řadí také slon africký (Loxodonta africana), většina primátů, delfínovití (Delphinidae) nebo surikaty (Suricata suricatta).
Zebra Böhmova vytváří často početná stáda bez pevných sociálních vazeb mezi jeho příslušníky. Foto Jan Plesník
Příslušníci smečky lvů společně loví a pečují o mláďata, což zvyšuje přežití a zdatnost jednotlivých zvířat. Foto Jan Plesník
Na rozdíl od předcházejících výzkumů nahlížel britský ekolog na rozsah zapojení jednotlivých zvířat do skupinového života od samotářsky existujících taxonů až po hmyzí stát, fungující jako superorganismus, v němž se individuální jedinci více podobají buňkám jednoho těla než individualitám, jako na kontinuum. Protože při rozboru údajů uplatnil propracované statistické postupy, mohl brát v úvahu současně jak míru vzájemných vazeb mezi jednotlivými zvířaty, tak stabilitu societ v různém prostředí.
Jedním z výstupů analýzy se stal poznatek, že se sociální chování vyvinulo v rozdílných evolučních liniích, přičemž se v čase náhodně nemění – bývá tedy stabilní. Stejná míra sociálního života se tak může objevit i u fylogeneticky příbuzných druhů, přestože se mohou dlouhodobě odlišovat rozdílnými nároky na prostředí, projevujícími se odlišným výběrem biotopu. Skupinově žijící druhy mívají často větší šanci dožít se věku, kdy jsou schopné se rozmnožovat, a vykazují i delší průměrnou délku života. Charakterizuje je také delší období, kdy mohou mít potomky. Přitom nemusí nutně jít o r-stratégy, tedy organismy, jež v životní strategii uplatňují vyšší důraz na počet potomstva než na jeho kvalitu a konkurenceschopnost. Počet potomků u druhů upřednostňujících societu ale určuje spíše zmiňované reprodukční okno, tedy období, kdy jsou plodní.
Rozdíly v délce života mezi přibližně stejně velkými živočichy mohou být výrazné. Kosatky dravé (Orcinus orca) vytvářející hejna se dožívají až 90 let, kdežto samotářští žraloci (Selachii) obdobné velikosti jen 30–50 roků. Šimpanzi (Pan spp.) vyznačující se hierarchií v rámci tlupy žijí ve volné přírodě 40–50 let, zatímco spíše samotářští orangutani (Pongo spp.) o deset let méně.
Pro praktickou druhovou ochranu je významné zjištění popírající hypotézu sociálního nárazníku, která předpokládala, že se společenské druhy dokáží vypořádat s nepříznivými podmínkami prostředí lépe než taxony, které society nevytvářejí. Protože populace sociálních živočichů naopak vyžadují po zásahu zvenčí (disturbanci) více času k návratu do předcházejícího stavu nebo do stavu se mu blížícímu, musí ochrana přírody k této skutečnosti přihlédnout při jejich obnově. ■