Lubomír Hanel

Voda představuje pro člověka mnohem více než pouze chemický vzorec H₂O. Zůstává nezbytným předpokladem existence života na Zemi: ostatně kosmologové při hledání života mimo naši planetu pátrají pomocí sofistikovaných sond právě po vodě, na niž jsou v různé míře vázány všechny dosud známé organismy. Přitom ještě v 19. století voda nikomu vrásky na čele nedělala: byla všeobecně považována za nevyčerpatelný obnovitelný zdroj – a podle toho se s ní také nakládalo. Pokračující tlak člověka na přírodu, zesílený v 50. letech 20. století, kdy začalo období mohutného rozvoje lidské společnosti, výstižně označované jako Velké zrychlení, se nemohl neprojevit také na vodních ekosystémech. Zkusme se proto zamyslet nad jejich současným stavem a pravděpodobnou budoucností. Na jejich kvalitě a množství jsme totiž jako lidstvo zcela závislí.

Dobře známá skutečnost, že moře zabírají 70,8 % zemského povrchu, často vyvolává pochopitelnou představu, že světový oceán, největší souvislý ekosystém na světě (při průměrné hloubce téměř 4 kilometry vytváří 95 % oživeného prostoru naší planety, UN 2021), zůstává i nadále prostředím jen minimálně, pokud vůbec, pozměněným lidskou činností. Již ale delší dobu víme, že uvedené tvrzení bohužel neplatí.

V posledních dvaceti letech se migrační prostupnost příčných staveb ve vodních tocích pro ryby stala jedním z preferovaných témat spadajících do komplexu revitalizačních a státem financovaných opatření v ČR. Specifické konstrukce a stavby, souhrnně označované jako „rybí přechody“, umožňují rybám přesuny v podélné trati vodních toků i v profilech, kde jim tomu brání umělé překážky v podobě příčných staveb různého typu. Postupně byly vytvořeny normy, metodické materiály a publikovány knihy, které poskytují širokému spektru zájemců potřebné informace a podklady k rozhodování, jak prostupnost vodních toků pomocí rybích přechodů zajistit.

Mnohá místa v naší vlasti jsou jedinečná svým geniem loci, získaným díky významným dějinným událostem či osobnostem, které zde působily a vtiskly jim nezaměnitelnou pečeť. Často jsou tato místa doprovázena i hodnotami památkovými, přírodně krajinářskými, někdy i svéráznou mytickou tajemností. Příkladem takové asociativní kulturní krajiny je chráněná krajinná oblast Blaník. Toto území má úzkou vazbu na duchovní dějiny a je také neodmyslitelně spjato se vznikem moderního českého národa. Lze je tudíž právem zařadit mezi „regiony národní paměti“.

Líbeznou krajinu, utvářenou mozaikou lesních porostů, polí a luk, střídanými remízky, kamenitými stráněmi a alejemi, protkanou potoky a rybníky, doplňují úhledné vesničky s řadou historicky cenných staveb. K nejcennějším partiím patří rašelinné louky, rybniční ekosystémy a přirozené bučiny. Kraji dominuje bájný vrch Velký Blaník (638 m n. m.), dlouhodobě nejnavštěvovanější místo ve stejnojmenné chráněné krajinné oblasti, která vznikla před třiceti lety.