Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 4/2008 — 19. 8. 2008 — Výzkum a dokumentace

Poseidon

- mimořádný objev

autoři: Roman Mlejnek, Vratislav Ouhrabka, Vlastimil Růžička

Největší objevy se někdy podaří v místech, kde by je nikdo neočekával. Je opravdu neuvěřitelné, že v 21. století v srdci Evropy, v místech značně turisticky navštěvovaných, byl objeven rozsáhlý systém podzemních prostor.

Systém, který se nachází v centrální části Teplických skal, objevil Roman Mlejnek při biospeleologickém průzkumu v roce 2006. Dostal název Poseidon. Po dva roky byl dokumentován pracovníky Správy jeskyní České republiky. V současné době délka podzemních prostor přesahuje 27,5 km.

Historie

V rámci současného systému Poseidon byly v minulosti popsány pouze dílčí lokality v celkové délce 179 m (Mlejnek & Ouhrabka 2008). Do jeho některých partií pronikli i horolezci. Jednalo se především o výstupy do komínů, na které byl specialistou horolezec Bohumil Sýkora. Pod jeho vedením byl zdolán 24. června 1961 Vnitřní komín (B. Sýkora, J. Stránský, E. Stránská) v koncové části Skalního chrámu. Z. Malinský a P. Švorčík zdolali 21. května 1961 Koutový komín, který je součástí Teplické propasti (Lisák 2007). Vzhledem ke stálé vlhkosti skal a v mnohých případech i k nedostatku světla se však horolezci dále lezení komínů v této oblasti nevěnovali.

Z historického pohledu je mimořádně zajímavá puklinová jeskyně Skalní chrám, v minulosti označovaná také jako Dóm, Chrám Svatopluka Čecha nebo německy Der Münster a Felsendom, která se nachází v těsné blízkosti Chrámových stěn. Skalní chrám poprvé zmapoval a popsal Vítek (1979). Propojení Skalního chrámu se systémem Poseidon se podařilo v roce 2007. Nejbližší navazující částí je Sokolí chrám. Jeskyni Skalní chrám lze považovat za jedinou turisticky zpřístupněnou lokalitu v nekrasové hornině v ČR (Sýkora & Mlejnek 2008). Tuto skutečnost dokládají nejen stará vyobrazení (rytiny, fotografie, pohlednice), ale i popisné texty v literatuře (např. Lukas 1851; Leppelt 1903; Karpf 2003). Unikátní je např. vyobrazení na rytině s názvem Der Münster (Lukas 1851, 1853). Dómovitá prostora bývala uzavřena za pomoci dřevěných branek u dvou vchodů a k osvětlení používal průvodce louče. Návštěvníkům byl poskytován výklad a cena za vstupné byla součástí turistického okruhu skalním městem (Leppelt 1903). Jeskyně byla představována veřejnosti od roku 1846 do roku 1958. Skalní chrám patří spolu s Chýnovskou jeskyní u Tábora, systémem Sloupsko-šošůvských jeskyní a Býčí skálou v Moravském krasu k nejstarším turisticky zpřístupněným jeskyním na území České republiky.

Charakteristika systému

Centrální část Teplických skal je charakteristická výskytem skalních stěn, které jsou souvislé několik set metrů. Okrajové části plošin jsou modelovány hustou frekvencí na sebe téměř kolmých puklin; dá se mluvit o celých puklinových zónách.

Pro systém Poseidon jsou typické členité, vzájemně propojené labyrinty hlubokých puklin a otevřených soutěsek, podmíněné četnou vertikální puklinatostí kvádrových pískovců směrů SSZ–JJV a VSV–ZJZ (Mlejnek & Ouhrabka 2008; Mlejnek & Ouhrabka & Růžička v tisku). Velmi časté jsou suťové závaly, vyplňující zejména širší pukliny. Zaklíněné skalní bloky a na ně nasedající sutě vytvářejí v puklinách až několikapatrové jeskynní prostory o hloubce mnoha metrů.

Specifikem systému Poseidon je velká podobnost extrémně úzkých soutěsek na straně jedné a puklinových propastí na straně druhé. Jejich hloubka je často větší než 60 m. Celý systém je rozdělen na tři části úzkými soutěskami. Typická soutěska Sibiř je místy široká necelých 50 cm. Jednotlivé části jsou označeny Poseidon I, II a III.

Systém Poseidon je ve směru S–J dlouhý 740 m, v příčném směru je 550 m široký. Puklinové labyrinty a propasti se rozkládají na ploše více než 41 500 m2. Suťové jeskyně vytvořené v samostatných suťových akumulacích se rozkládají na ploše přibližně 26 800 m2. Celková denivelace (vertikální rozpětí) činí 105 m. Z hlediska morfologické a genetické typizace pseudokrasu (Vítek 1979, 1980, 1982) jsou v plošném rozsahu systému přibližně zastoupeny následující typy jeskyní: puklinové – 55 %, rozsedlinové – 5 %, suťové – 15 % a kombinované – 25 %.

Odečtením délek puklin z půdorysu systému byla zjištěna celková délka člověku přístupných puklin – 19 655 m. Takto získaný údaj však nezahrnuje často i víceúrovňové suťové jeskyně, nacházející se jednak v puklinových labyrintech, jednak samostatně. S pomocí laserového dálkoměru byly změřeny délky podzemních prostor v několika modelových suťových akumulacích. Přepočtem na celkovou plochu sutí byla délka podzemních prostor v těchto akumulacích odhadnuta minimálně na 8 km. Celková délka člověku přístupných podzemních prostor systému Poseidon tedy činí minimálně 27,5 km.

Poseidon I

Tato část systému se rozprostírá na severním a západním okraji plošiny Ostruha. Severní větev, která se táhne nad kaňonem Vstupního údolí protékaným Skalním potokem, je tvořena kratšími puklinami zasahujícími do masivu maximálně do vzdálenosti 25–50 m. Ohraničením je zde na SV skalní věž Šahrazád a na SZ věž Hláska (Strážní věž), vypínající se nad Skalním náměstím. Jižní větev, která pokračuje od Hlásky až k Martinským stěnám, je tvořena systémem puklin, který je ve střední části (zhruba mezi jeskyní Kořenka a Teplickou propastí) možné sledovat až do vzdáleností 180 m od okraje plošiny. Postupně se zahlubující puklinové systémy jsou místy celoročně protékány drobnými vodními toky; mechové mokřiny daly jméno puklinovému labyrintu Tundra. V tomto úseku odděluje Poseidon I a II velice úzká soutěska (oblast mezi Lví klecí až po Branku). Šířka soutěsky činí místy pouhých 60 cm. Dále k jihu délka otevřených puklin opět klesá a na jižním okraji dosahuje asi 15–40 m. Okrajová plošina mírně stoupá od severu (654 m n. m.) k jihu. Nejvyšším místem (704 m n. m.) jsou jižní partie v suťovo-puklinovém komplexu, vzdáleném přibližně 80 m jv. od Měsíční věže. Nejnižší místo systému představují suťové formace pod Oldovou propastí (612 m n. m.). Celková denivelace Poseidonu I činí 92 m. Denivelace vybraných lokalit jsou: Teplická propast i s navazující rozsedlinovo-suťovo-puklinovou částí (52 m), Sokolí chrám a Skalní chrám včetně puklinových prostor nad Sokolím chrámem (65 m), Dunivá propast (61 m), Oldova propast (42 m).

Poseidon II

Tato část se nachází na strukturní plošině zvané Skalní ostrov, která je na SZ ohraničena Anenským údolím a soutěskou Sibiř. Ohraničení na sv. straně představuje již vzpomínaná soutěska od věže Hláska až po Branku. Jižní partie Poseidonu II leží přibližně na spojnici mezi věžemi Krápníková a Hladomorna. Puklinové labyrinty a propasti ve střední a především severní části protínají celý masiv Skalního ostrova. V jižní části nejsou pukliny do středu skalního masivu téměř patrny, jsou většinou zcela zasuty a překryty zeminou. Denivelace Poseidonu II, 105 m, je zároveň maximální denivelací celého systému. Nejnižším místem je vyústění Sibiře na Skalní náměstí (605 m n. m.), nejvyšším místem je stropní část sevřené pukliny nazvané Věrný průchod (710 m n. m.). Denivelace vybraných lokalit jsou: Dračí propast (71 m), Křížová propast (61 m), Bloková chodba (55 m).

Poseidon III

Severní ohraničení představuje puklina vzniklá na stejné linii jako puklina u věže Hláska. Jižní ohraničení představují pukliny a suťové jeskyně v blízkosti věže Pavlač. Poseidon III a sousední Poseidon II jsou od sebe odděleny velmi úzkou soutěskou Sibiř. Spodní část soutěsky je navíc v jednom úseku přehrazena velkou blokovou sutí, která vytváří jeskynní prostoru. Pukliny v severních partiích zasahují do masivu do vzdálenosti 40 až 50 m. V jižních částech je délka puklin přibližně 100 m. Poseidon III má celkovou denivelaci 90 m. Nejnižší místo (605 m n. m.) je totožné s nejnižším místem Poseidonu II. Nejvyšším místem (695 m n. m.) je ústí puklinové propasti ve věži Pavlač.

Život v Poseidonu

Rozsáhlý systém skalních stěn, roklí, propastí, úzkých puklin a podzemních prostor vytváří strmý mikroklimatický gradient, na němž vznikla pestrá mozaika biotopů. Zvláště výrazná je teplotní inverze; návštěvníci Teplických skal vědí, že v soutěskách leží řícený sníh až do léta a denní teplota tam téměř nekolísá. Mikroklimatický a biologický výzkum stále pokračuje, ale již dnes můžeme shrnout, že v Poseidonu registrujeme tři výrazné projevy života: výskyt kořenových útvarů, horských druhů rostlin a bezobratlých živočichů a výskyt glaciálních reliktů mezi pavouky a roztoči.

Kořenové útvary jsou tvořeny hustou kořenovou změtí, která roste proti směru skapávající vody (a tedy i proti směru gravitace) a formuje se do útvarů podobných jeskynním krápníkům. Tyto pozoruhodné útvary jsou nalézány pod převisy a v jeskyních blízko pod povrchem, kam mohou zasahovat kořeny stromů a kde již nedostatek světla neumožňuje rozvoj mechové a řasové vegetace. Stálý skap vody se nejsnáze vytváří pod překocenými pískovcovými bloky, kterými voda prolíná podél původně horizontálních vrstev; v pískovcových oblastech ČR je evidováno nejvíce kořenových útvarů na světě. První (a dosud největší) kořenový stalagmit v České republice byl objeven právě v systému Poseidon v jeskyni Kořenka. V současné době je zde evidováno na 19 stanovištích v suťových jeskyních celkem 72 kořenových útvarů. Podle základního tvarového rozdělení (Müller 1998; Mlejnek 2008) je zde 56 stalagmitů, 4 stalagnáty, 5 kořenových polštářů a 7 kořenových výplní vrstevních spár.

Teplotní inverze umožňuje v hlubokých soutěskách a puklinách výskyt chladnomilných horských druhů. V širších soutěskách roste například podbělice alpská (Homogyne alpina) a violka dvoukvětá (Viola biflora); Dohnal 1952; Sýkora & Hadač 1984. Užší pukliny poskytují dostatečný životní prostor horským druhům mechorostů (Dohnal 1950), brouků (Hamet & Vancl 2005) a pavouků (Růžička & Kopecký 1998; Růžička 1998). Z brouků jmenujme střevlíky Trechus striatulus, Carabus sylvestris sylvestris a drabčíka Leptusa flavicornis.

Rozsáhlý komplex podzemních prostor komunikujících s povrchem však vykazuje zcela mimořádnou schopnost akumulovat a zadržet chlad. Tak může systém Poseidon hostit populace pěti druhů bezobratlých živočichů s disjunktním areálem rozšíření boreo-montánního typu, tzv. glaciálních reliktů. Výskyt dravého roztoče Rhagidia gelida byl poprvé ve střední Evropě zjištěn roku 1986 právě v Teplických skalách. Do té doby byl znám pouze z míst ležících za severním polárním kruhem (Zacharda 1993). Výskyt pavouka Sisicus apertus ve střední Evropě je znám pouze z kamenitých sutí v Alpách a ve Vysokých Tatrách z nadmořských výšek 1 150–2 300 m. Výskyt pavouka Oreonetides vaginatus byl v České republice donedávna znám pouze z hřebenových poloh Krkonoš a Šumavy. Pavouk Bathyphantes eumenis obsazuje na celé Sibiři nejrůznější biotopy, ve střední Evropě však v nominátní pigmentované formě osídluje výhradně pískovcová skalní města na pomezí Čech a Polska; v depigmentované formě pak kamenité sutě severně od Alp. Početný výskyt druhu Diplocentria bidentata je ve střední Evropě znám pouze z podmrzajících kamenitých sutí, na jejichž dolním okraji panuje mimořádně chladné periglaciální mikroklima (Růžička & Zacharda 1994, Zacharda a kol. 2005).

Závěr

Systém Poseidon představuje zcela výjimečnou ukázku pestrého reliéfu kvádrových pískovců. Je natolik složitý, rozměrný a vymykající se běžným parametrům, že není jednoduché vystačit při jeho popisu se základní typologií pseudokrasu. Provázanost všech prvků reliéfu je veliká, soutěsky, propasti a jeskyně jsou zde přirozeně propojeny v jeden celek. Jak již bylo mnohokrát napsáno a v praxi ověřeno: Příroda netřídí a nepozná hranic – Natura nihilum in classes discribit et nullos limites cognoscit.

Vedle charakteristické geomorfologické stavby má systém specifické mikroklima. Na malém vertikálním rozpětí se vytvářejí strmé gradienty světelných a teplotních podmínek. V nejchladnějších místech, v úzkých stinných soutěskách a ve spodních partiích hlubokých puklinových propastí, se po celý rok udržuje chladný vzduch. Vrcholové partie skal, především jižně exponované, jsou naopak aridního charakteru a za slunečných dnů se přehřívají. Tomu odpovídá i velká rozmanitost rostlinných a živočišných společenstev. V současné době je již dobře znám výskyt chladnomilných horských či severských druhů rostlin a bezobratlých živočichů, pět z nich patří mezi typické glaciální relikty.

Je třeba zdůraznit, že celkovou délkou člověku přístupných podzemních prostor vytvořených v pískovci, která činí minimálně 27,5 km, je systém Poseidon nejdelším pískovcovým systémem Evropy.

Poděkování

Za cenné připomínky k textu děkujeme doc. Janu Vítkovi (Žamberk) a RNDr. Jaroslavu Hromasovi (Praha). Za poskytnutí archivních materiálů děkujeme Jiřímu Kopeckému (Broumov) a Bohumilu Sýkorovi (Teplice nad Metují). Bohumilu Sýkorovi děkujeme také za překlady z německé literatury. Za pomoc při terénních pracích děkujeme Aleně Hanelové (Pardubice), Oldřichu a Liboru Jenkovým (Police nad Metují) a pracovníkům SCHKO Broumovsko.

Autoři

R. Mlejnek, Správa jeskyní České republiky, oddělení péče o jeskyně, Blansko

V. Ouhrabka, Správa jeskyní České republiky, oddělení péče o jeskyně, Bozkov

V. Růžička, Entomologický ústav BC AV ČR, České Budějovice

LITERATURA

DOHNAL Z. (1950): Nástin bryologických poměrů Adršpašsko-Teplických skal. Disertační práce: 1-145. Universita Karlova. Praha. – DOHNAL Z. (1952): Nástin vegetačních poměrů Adršpašsko-Teplických skal. Československé botanické listy, 4, 9: 137-139. Praha. – HAMET A. & VANCL Z. (2005): Katalog brouků (Coleoptera) CHKO Broumovsko. Catalogue of Beatles (Coleoptera) of the Broumovsko Protected Landscape Area. Olga Čermáková: 1-126. Hradec Králové. – KARPF J. (2003): Wekelsdorf. Heimatkreis Braunau/Sudetenland e. V.: 1-400. Forchheim. – LEPPELT A. (1903): Erklärungen der Wekelsdorfer Felsen-Gebilde. MS, soukromá sbírka Otto Ringel, Werther, instrukce k výkladu pro průvodce ze dne 23. 4. 1903: 1-26. – LISÁK P. (2007): Teplické skály, první díl horolezeckého průvodce. Nakl. JUKO: 1-183. Náchod. – LUKAS W. (1851): Der Cicerone in den Weckelsdorfer Felsen. 1. vydání. J. Jelínek: 1-22. Prag. – LUKAS W. (1853): Der Cicerone in den Weckelsdorfer Felsen. 2. vydání. J. Jelínek: 1-22. Prag. – MLEJNEK R. (2008): Typy kořenových útvarů v jeskyních České republiky. Živa, 56, 2: 60-62. Praha. – MLEJNEK R. & OUHRABKA V. (2008): Poseidon – unikátní pseudokrasový systém v kvádrových pískovcích Teplických skal. Speleofórum 2008, 27: 32-43. Praha. – MLEJNEK R., OUHRABKA V. & RŮŽIČKA V. (v tisku): Poseidon – the pseudokarst system in the sandstones of the Czech Republic: geomorphological structure and biogeographical importance. Proceedings of the 10th International Symposium on Pseudokarst. Gorizia. – MÜLLER H. (1998): Kořenové stalagmity – biogenní struktury v jeskyních pískovcového pseudokrasu. Knihovna České speleologické společnosti, 32: 83-101. Praha. – RŮŽIČKA V. (1998): Dosavadní výsledky arachnologického průzkumu pískovcových skalních měst. Knihovna České speleologické společnosti, 32: 113-125. Praha. – RŮŽIČKA V. & KOPECKÝ J. (1998): Pavouci pseudokrasových jeskyní v severovýchodních Čechách. Knihovna České speleologické společnosti, 32: 102-112. Praha. – RŮŽIČKA V. & ZACHARDA M. (1994): Arthropods of stony debris in the Krkonoše Mountains, Czech Republic. Arctic and Alpine Research, 26: 332-338. Boulder. – SÝKORA B. & MLEJNEK R. (2008): Historie turistického zpřístupnění pseudokrasové jeskyně Skalní chrám. 3. ročník konference Kras: 144-147. Česká speleologická společnost, Praha. – SÝKORA T. & HADAČ E. (1984): Příspěvek k fytogeografii Adršpašsko-Teplických skal. Preslia, 56: 359-376. Praha. – VÍTEK J. (1979): Pseudokrasové tvary v kvádrových pískovcích severovýchodních Čech. Rozpravy ČSAV. Řada matematických a přírodních věd, 89, 4: 1-57. Praha. – VÍTEK J. (1980): Typy pseudokrasových jeskyní v ČSR. Československý kras, 30 (1978): 17-28. Praha. – VÍTEK J. (1982): Typy pseudokrasových tvarů v pískovcích české křídové pánve. Univerzita Karlova. Geomorfologická konference: 201-214. Praha. – ZACHARDA M. (1993): Glacial relict Rhagidiidae (Acari: Prostigmata) from superficial underground enclosures in the Krkonoše Mountains, Czechoslovakia). Journal of Natural History, 27: 47-61. London. – ZACHARDA M., GUDE M., KRAUS S., HAUCK C., MOLENDA R. & RŮŽIČKA V. (2005): The relict mite Rhagidia gelida (Acari, Rhagidiidae) as a biological cryoindicator of periglacial microclimate in European highland screes. Arctic, Antarctic and Alpine Research, 37: 402-408. Boulder.