Ochrana přírody 1/2018 — 18. 2. 2018 — Rozhovor — Tištěná verze článku v pdf
Rozhovor s Františkem Pelcem
V roce 1990 navštívil exhalacemi poničené Jizerské hory
prezident Václav Havel. Doprovodem mu byli František Pelc
a budoucí federální ministr životního prostředí Josef Vavroušek.
Foto Milan Drahoňovský
V letošním roce uplyne 50 let od vyhlášení chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. S jakými pocity to vnímáte Vy, který jste zde po sametové revoluci více než pět let pracoval?
Tato CHKO byla místními ochranáři tak trochu vymodlena jako odkaz na dávné úvahy zřídit jizerskohorsko-krkonošský park. Krkonošský národní park vznikl již v roce 1963 a Jizerské hory se dočkaly zvýšené ochrany trochu později, v období socialismu s lidskou tváří v roce 1967, resp. 1968. Bylo to určitě lepší než nic, ale reálně ochranáři přírody měli stále velmi malý vliv na dění v místní krajině.
Zdejší krajina byla zatěžkána exhalacemi, ekologicky sporným lesnickým hospodařením i méně citlivou zástavbou. S jakými pocity jste v roce 1990 na Správu CHKO Jizerské hory nastoupil?
Když jsem v roce 1990 začal v Jizerkách pracovat, byl to smutný pohled. Více než sto čtverečních kilometrů hor s vytěženými nebo odumírajícími lesy, dýmající energetické giganty v Polsku a Německu, pár ochranářů rozhádaných s lesníky a k tomu všemu pár tisíc korun, s kterými nešlo nic smysluplného dělat. Přes to všechno byla ale ekologická hodnota zdejší krajiny mimořádná. Na jedné straně obrovské plochy holin zalesňovaných nepůvodními dřevinami, iracionální vápnění, velké plochy imisemi a kůrovcem devastovaných smrčin. Prostě zde reálně hrozila ztráta integrity lesního vegetačního útvaru jako takového. Na druhé straně unikátní rašeliniště a smíšené lesy s bukem na svazích pohoří, které kromě velké rostlinné a živočišné biodiverzity hostily i genové bohatství místních lesních dřevin, důležitých k obnově ekologicky stabilnějších lesů. A v celé společnosti panovala úplně nová atmosféra vstřícná k demokracii i ochraně přírody. Ze začátku to sice uplně jednoduché nebylo, ale začali jsme celoročně měřit atmosférickou depozici indikující imisní zátěž pohoří, našli jsme fragmenty původních populací lesních dřevin a dařilo se nám sbírat jejich reprodukční částice, zformovali jsme dlouhodobou strategii obnovy a revitalizace místních lesů a sháněli jsme k tomu peněžní zdroje i podporu osvícenějších lesníků. Patřilo to k nejkrásnějším obdobím mého života. Bylo totiž cítit, že to vše má smysl. Okolnosti navíc stály při nás, extrémně vysoká imisní zátěž klesala díky technickým opatřením a konci nerentabilního a energeticky extrémně nehospodárného průmyslu v oblasti tzv. Černého trojúhelníku.
V roce 1993 jste založil Nadaci pro záchranu a obnovu Jizerských hor. Proč?
Správa CHKO v roce 1992 získala solidní pozici speciálního úřadu, ale ani to na ochranu zdejší přírody nestačilo. Chyběly především peníze. V roce 1990 to bylo mrzkých 10 tisíc Kč a s tím se opravdu takové pohoří zachraňovat nedalo, i když bylo dost nápadů a vstřícných okolností. Založil jsem proto s pomocí JUDr. Pavla Pfajfra nadaci. Na projekt záchrany a reprodukce původních populací lesních dřevin a jejich využití při obnově lesů v CHKO Jizerské hory jsme získali od holandské Nadace prince Bernarda více než 2 miliony korun, na tu dobu neskutečné peníze. Klíčová tady byla pomoc profesora Josefa Fanty, tehdy působícího na Univerzitě ve Wageningen. Místní lesníci navíc pochopili, že jsme nejen teoretici, ale že chceme přispět k revitalizaci pohoří prakticky. Nemohu zde opomenout ani jméno bohužel už zesnulé, vynikající českoněmecké spisovatelky Libuše Moníkové, která ochraně přírody věnovala peníze za cenu Adalberta von Chamisso, kterou obdržela za román Fasáda (mimochodem, děj se odehrává ve frýdlantském zámku na úpatí Jizerských hor). Nadace na péči o krajinu Jizerek postupně věnovala celkem skoro 20 milionů korun, má také vlastní chalupu na Jizerce, kde probíhá ekovýchova. Postupně se začaly objevovat i jiné finance v různých národních a evropských programech a nyní jich je relativně dost. Proto jsme se rozhodli nadaci transformovat v Nadaci Ivana Dejmala pro ochranu přírody, která kromě projektů v Jizerkách může podporovat ochranu přírody i mimo ně. Mimochodem jméno Ivana Dejmala (1944-2010), polistopadového ministra životního prostředí, je zásadní i pro Jizerky a nadaci. On nás podporoval při jejím vzniku i posílení našeho základního jmění z výnosů malé kuponové privatizace.
Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. Foto František Pelc
Mnohdy se tvrdí, že lesy v Jizerských horách už jsou v dobrém stavu a vše špatné je za námi. Sdílíte takový optimismus?
Stav je podstatně lepší než byl na zlomu osmdesátých a devadesátých let. Méně imisí, ekologicky vzdělanější lesníci a ochrana přírody může více kooperovat na všem. Nicméně rizika tady vidím, protože se celkový koncept obnovy lesa nepodařilo realizovat, navíc nastává klimatická změna. Zjednodušeně řešeno, náhorní plošina má na velkých plochách obnovené zhruba stejnověké porosty s převahou smrku ztepilého a mizejícího smrku pichlavého, ale i depozice dusíku nejsou zanedbatelné. A tudíž je zcela reálné riziko opětovného zhroucení lesa na velké ploše ve výhledu několika desetiletí.
Dají se tato rizika omezit?
Předně si musíme říct, zda chceme mít na náhorní plošině převážně nelesní společenstva, nebo les. Když je něco bez lesa, nemusí to být nutně tragédie. Koneckonců, Jizerky byly v rámci akce záchrany dřevní hmoty pro socialistické národní hospodářství odlesněny na ploše větší než sto čtverečních kilometrů. Hodně toho sice zmizelo, ale zvýšila se tu třeba hustota tetřívků, lindušky luční, sýců rousných vázaných na přemnožené hraboše mokřadní, objevily se daleké výhledy. Dosud se ale dávala přednost složité záchraně lesa a předpokládám, že tomu tak bude i v blízké budoucnosti. Myslíme-li to vážně, budeme muset pro to něco udělat, nejenom mudrovat a čekat. Víceméně stejnorodé porosty je potřeba v několika málo následujících desetiletích rozpracovat, aby se zásadně zvýšila jejich druhová a prostorová rozrůzněnost, s využitím stanovištně nejvhodnějších a geneticky nejhodnotnějších původních lesních dřevin. Na svazích hor do nadmořské výšky 800-900 m se musí lesnicky hospodařit přírodě blízkým způsobem, tak jak to například vidíme v Jedlovém dole či v ochranném pásmu NPR Jizerskohorské bučiny. Pak je šance na přežití ekologicky plnohodnotného lesa velká.
Občas v médiích dokonce proskočí zpráva o možnosti vzniku národního parku v Jizerkách. Co vy na to?
Není to nic nového. První návrh projektu národního parku Krkonoše, který zahrnoval Jizerské hory, velmi moderně formuloval již v roce 1923 vynikající přírodovědec profesor František Schustler. O společném národním parku v Krkonoších a Jizerských horách uvažoval v roce 1927 také Jan Svatopluk Procházka – český ochranářský vizionář, student fenomenálního Hugo W. Conwentze v Berlíně (který mj. pomohl prosadit vznik švédských národních parků v roce 1909). Už vidím, že někdo moudrý, řekne, že toto území na to nemá. Má. Unikátní rozsáhlá rašeliniště v širokém příhraničním pruhu kolem přirozeného toku Jizery včetně polské strany a severní svahy hor pokryté rozsáhlými smíšenými lesy by byly jádrovým územím. Navíc by to pomohlo rozvoji ekoturismu, místním ekonomikám a soustředěné péči o lesy různého charakteru. Vznik nebo rozšíření národního parku však nejsou a nemůžou být odbyty pouze na poli odborných a vědeckých argumentů, ale musí mít také společenský konsensus či ještě lépe objednávku. Když se na to podívám trochu z nadhledu celostátního působení, nyní jsou priority trochu jinde. Pro Jizerky je hlavně důležité, aby se o jejich přírodní hodnoty dobře pečovalo už nyní a na obnově ekologicky stabilních lesů pracovali systematicky lesníci v součinnosti s ochranou přírody.
Kteří lidé byli a jsou pro Vás a pro ochranu Jizerek důležití?
Uvedu namátkou pár osobností z rozmanitých oborů. RNDr. Miroslav Nevrlý, Ing. Pavel Vonička, Ing. Libor Dostál, MUDr. Tomáš Klimovič, Ing. Jiří Hušek, Ing. Viktor Mesčerjakov, Ing. Jiří Smejkal a v posledních letech hyperaktivní Roman Karpaš. Z těch, kteří tady bohužel už s námi nejsou, vzpomenu aspoň vynikajícího geobotanika Tomáše Sýkoru a erudovaného lesníka Zdeňka Cipru. To jsou jenom někteří.
Co přejete chráněnce do dalších let?
Krásnou krajinu plnou zdravých lesů, lidi, kteří o ni budou pečovat, a spokojené návštěvníky, kteří v ní uvidí a ocení i něco jiného než jenom přírodní tělocvičnu.